Sumatra 2000 cast 4.

Berastagi a Sibayak 
   Loučíme se s Jirkou a Kubou, kterým končí vízum a musí zpět do Malajsie. Lebedíme si v chladném horském vzduchu ve městě Berastagi jehož dominantu tvoří dvě sopky Sibayak a Sinabung. Oproti džungli a pobřeží je tu opravdu citelné chladno, vždyť jsme ve 1400 metrech. Návštěva "tradičních batackých vesnic", jak je uvádí průvodce, končí fiaskem a zklamáním. Zklamáním z toho, že jsme narazili na místo, zkažené turistickým ruchem. Baráčky tu mají hezké, to jo, ale za každou fotku aby člověk platil. Jinde stačí jen se slušně zeptat, tady hned natahují ruku ve výmluvném gestu. Takhle fotit mě opravdu netěší, chybí mi tady ta sumaterská přirozenost. V kanceláři jednoho průvodce si prohlížíme vyřezávané figurky. Jsou pěkné, i když dost drahé. Neodoláme však, kupujeme a jsme čestně zapsáni do knihy. Pěkně jméno, odkud jsme, co a za kolik jsme si koupili. Odpoledne si prohlížíme krámek s veteší vedle hotelu. Mají tam ty samé sošky za třetinovou cenu. To chce jedině spláchnout douškem piva Bintang.

   Pro výstup na Mt. Sibayak jsme přibrali jednu osamocenou Australanku, na informacích a v hotelu obdrželi dvě naprosto rozdílné mapy a za překrásného počasí vyrazili. Na úpatí sopky jsme se nenechali zastrašit výstražnou tabulí s jmenovitým seznamem lidí, kteří zahynuli, případně se zratili a nikdy nenašli v džungli kolem. Nechápu, jak tady může někdo zabloudit, taková krásná široká cesta. 

   Naše nová kámoška Francesca to do kopce pěkně žene. Máme s Mirkem co dělat, abychom ji stačili a obdivujeme, jak je namakaná. Jsme tu sami, nikde žádní turisté, jen z pralesa kolem se ozývá zpěv gibbonů. Cesta náhle končí na vybagrované plošince, podle plánku by tady někde měly být schody. Chvíli se dohadujeme kudy dál a pak se vracíme zase dolů, zřejmě jsme někde špatně odbočili. Klesáme tedy pořádně a zkoušíme jinou odbočku. Ještě že potkáváme domorodce a Fran umí trochu indonésky. Posílají nás zase zpátky tam, odkud jsme před chvílí sešli. Tropické slunce nemilosrdně praží a my se znovu plazíme do toho strašného kopce. Ano, cesta ke kráteru je opravdu tady, začíná v úseku, kde jsem předtím pátral. Na ten Francescin vyčítavý pohled nezapomenu. 

   V kráteru ze země vystupují oblaka sirného dýmu a pronikavý zápach nás vyhání výš na jeho okraj. Obdivujeme sběrače síry, který plní žlutými balvany pytle a snáší je dolů. Šplháme po kluzkých skalách až k vrcholu hory. Fran má závratě, nechce se hnout z místa a pronáší cosi o tom, že všichni chlapi jsou hazardéři a lehkomyslně riskují život, kdežto ony, myslí tím ženy, mají daleko větší odpovědnost a proto mají vyšší průměrný věk. Zřejmě tím naráží na to, jak s Mirkem poskakujeme po balvanech, fotíme sebe, krajinu kolem, prostě blbneme jak malí kluci.

   Sestupujeme po úbočí hustým porostem a posléze bambusovou džunglí až do vesnice, kde jsou sirné lázně. Koupel je fantastická - cachtáme se ve dvou bazéncích s horkou a odporně žlutou vodou. Není se kde umýt a všichni tři smrdíme jak pekelníci. Co si o nás asi říkají domorodci se kterými jedeme zpět do Berastagi? Fran je tak unavená, že ani nemluví.

   V Berastagi je prý jeden z nějvětších zeleninových trhů. Takový velkoobchod pod širým nebem v prachu a blátě velkého prostranství. Vidím prodávat balíky mrkve, svazky cukrové třtiny, celé stvoly s trsy banánů, ananasy a melouny se tu povalují v obrovských hromadách vedle cibule a zázvoru. To je něco pro oko fotografa. Vedle je klasické tržiště se vším možným i nemožným sortimentem od elektroniky a oblečení po živé slepice a hovězí hlavy.

Jezero Toba
   K jezeru do Prapatu, odkud jezdí trajekty na ostrov Samosir, jsme zvolili mastňáckou dopravu turistickým busem, kde jsou samí cizinci. Vyzvedává nás v hotelu s hodinovým zpožděním a cestou se ještě zastavujeme u vodopádu Sipiso-Piso. Je fakt monumentální.

   V Prapatu vládne těžký turistický byznys - jsme ještě vůbec na Sumatře? Díky šikovnému nahončímu, který nás uloví na trajektu, bydlíme za dva dolary hned u jezera ve vesničce Tuk Tuk. Ubytování je opravdu skvostné - velký čistý pokoj, prosklená stěna, veranda a v koupelně evropský záchod a teplá sprcha. Je tu hotel vedle hotelu, ale naštěstí pro nás a bohužel pro domorodé podnikatele, probíhá právě turistická krize. Zprávy o ozbrojených srážkách mezi indonéskou armádou a separatistickými bojůvkami v severní provincii Aceh pronikly do masmédií, které z nich udělaly takřka občanskou válku a zavinily tak citelný odliv turistů. Prázdné hotely, restaurace a krámky se suvenýry působí dost smutně a stejně smutné je poslouchat nářky jejich provozovatelů nad neutěšenou situací. Mnohé hotely tu již zbankrotovaly.

   Pronajímáme si kola, na první pohled vypadající jako horská, a opouštíme Tuk Tuk. Jakmile člověk odbočí z hlavní silnice mezi rýžová políčka s pasoucími se buvoly, dostane se rázem do jiného světa. Tady je teprve ten pravý svět Bataků s jejich tradičními domy na kůlech se sedlovou střechou a hrobkami s výhledem na jezero. Zajímavým způsobem se tu prolíná křestanství s původním náboženstvím právě ve stavbě těchto hrobek, zdobených kříži.

   Podvečer nám přichystal jeden z nejkouzelnějších západů slunce. Na obloze se rozehrálo barevné divadlo a předvedlo nám celou paletu barev od oranžové a žluté až po purpurovou a temně nachovou.

   A překrásný večer pokračuje... Sedím na terase restaurace, popíjím pivo a sladkou kávu a s místním chlapcem pokuřuji trávu. Pozoruji batacké dívky na parketě a je mi blaze. Jedna z místních krásek se provokativně vlní a láká mě k tanci. Hmm, některé holky se jim tady opravdu povedly. Dívka se stále vlní, teď tančí jen pro mě a já stále odolávám... Ne, nedá se to vydržet... Dáváme tam něco pomalýho a já ji učím, jak tančíme ploužáky u nás. Jsme tu sami.
 

Tak radeji konec a navidenou priste.

Jarda

Predchozi casti:

Sumatra 2000 cast 1.

Sumatra 2000 cast 2.

Sumatra 2000 cast 3.